Nevíte-li si rady s jakýmkoliv matematickým problémem, toto místo je pro vás jako dělané.
Nástěnka
❗22. 8. 2021 (L) Přecházíme zpět na doménu forum.matweb.cz!
❗04.11.2016 (Jel.) Čtete, prosím, před vložení dotazu, děkuji!
❗23.10.2013 (Jel.) Zkuste před zadáním dotazu použít některý z online-nástrojů, konzultovat použití můžete v sekci CAS.
Nejste přihlášen(a). Přihlásit
Prísm o pomoc s příkladem: nechť A={x,z,z,w}, B={0,1,2,3} zkonstruujte zobrazení f : A-----> B tak aby bylo
a) injektivní ale ne surjektivní
b ) surjektivni ane ne injektivni
c) bijektivni
Je správně??
že množ A je {x,z,w? protože xx, je jakoby jeden prvek??
potom zobrazení:
a){x,0},{z,1},{w,2}
b){x,0},{z,1},{w,0}
c){x,0},{z,1},{w,2}
Děkuji za pomoc
Offline
Že A = {x,z,w}, je správný postřeh. Množina A je tedy 3 - prvková, zatímco množina B={0,1,2,3} je 4-prvková.
Tato skutečnost, že množina B má větší mohutnost než množina A , vede k tomu, že žádné zobrazaní f : A-----> B není surjektivní (tj. "na B").
Jedině řešení a) je správně.
Že b) není správně, bylo již vysvětleno.
Že ani c) není správně, plyne dále z toho, že bijektivní zobrazení je taková, které je injektivní (=prosté) a při tom i surjektivní.
Offline
↑ Rumburak: Děkuji, takže kdyby bylo B 3 prvková množina, tedy mohutnost množin se rovná, pak by mé pokračování tedy b a c bylo správně??
Offline
↑ dasha:
Kdyby bylo B={0,1,2}, pak by bylo:
a) Nesprávně - zobrazení je i nyní injektivní, ale stalo se surjektivním.
b) Nesprávně - uvedená zobrazení stále ještě není surjektivní.
Jsou-li A, B dvě množiny stejné KONEČNÉ mohutnosti a f : A-----> B , potom f je surjektivní tehdy a jen tehdy, když f je injektivní,
takže úlohy a, b pak jsou neřešitelné.
c) Správně.
Offline
↑ Rumburak: takže množiny o stejné mohutnosti, nikdy nelze zkonstuovat b ?? Nevíte, dá se někde nastudovat teorie, já nic moc k tomu nenašla, jen bublinky, a z toho jsem to jaksi nepochopila. Ještě musím fičet na zkoušku z fyziky, ale pak se na to ještě jednou pořádně podívám, snad to pochopím odsud, už jeden test jsem nezvládla, a po druhém krachu bych musela .... hmmm raději ani vyslovovat . děkuji moc za pomoc, té si dálkaři cení víc než si umíte představit. Děkuji
Offline
↑ dasha:
Když A, B jsou KONEČNÉ množiny stejné mohutnosti, tak nelze v naší úloze sestrojit případy a), b).
Pokud by A, B měly stejnou NEKONEČNOU mohutnost, tak i tyto případy by byly řešitelné.
Tak třeba pro A = B = N = {1, 2, 3, ... } je zobrazení f(n) = n + 1 injektivní, ale chápme-li je ve smyslu N----->N , pak není surjektivní
(1 nemá žádný vzor), zatímco zobrazení g : N----->N definované předpisem
g(2k) = k , g(2k - 1) = k pro k element N
(tj. první vzorec definuje g(n) pro n sudé, druhý pro n liché) je surjektivní, ale není injektivní.
Podrobně se těmito otázkami zabývá teorie množin, ale mnohem více do hloubky, než by pro dálkové studenty nematematických oborů
bylo asi stravitelné. Uvedu z toho stručně jen několik základních věcí:
Definice 1. Říkáme, že množiny A, B mají stejnou muhutnost, právě když existuje bijekce f : A-----> B .
Definice 2. Říkáme, že množina M je nekonečná, existuje-li její vlastní podmnožina D ("vlastní" znamená: taková, která při tom není rovna M),
mající stejnou mohutnost jako M. O množině, která není nekonečná, říkáme, že je konečná.
Věta 1. Na systému K všech konečných množin je definováno právě jedno zobrazení c : K-----> {0, 1, 2, 3, ... } takové, že jsou splněny
následující výroky:
(1) Je-li A prázdná množina, potom c(A) = 0.
(2) Je-li M konečná množina a jestliže w nepatří do M, potom M U {w} je konečná množina a c(M U {w}) = c(M) + 1 .
Dále pak platí:
(3) Konečné množiny A, B mjí stejnou mohutnost, právě když c(A) = c(B) .
Definice 3. Číslo c(M) z předchozí věty definované jednoznačným způsobem pro libovolnou konečnou množinu M se nazývá mohutností
množiny M.
Větu 1 lze ve vhodném (a přirozeném) axiomatickém systému dokázat a z ní pak odvodit další věty, které při výpočtech s konečnými
množinami běžně používáme, často aniž bychom si to uvědomovali.
Příklad 1. c{Praha, Brno, Ostrava} = 3 ; říkáme, že tato množina má 3 prvky , neboli tato množina má mohutnost 3.
Příklad 2: Výše zmíněné zobrazení f definované předpisem f(n) = n + 1 je bijekcí množiny N na množinu {2, 3, 4, ... }, která je
vlastní částí množiny N. Tím je dokázáno, že množina N a její vlastní část {2, 3, 4, ... } mají stejnou mohutnost, takže množina N je nekonečná.
Poznámka. Definice 1 říká, za jakých okolností lze dvě množiny považovat za stejně mohutné, ale explicite neříká, co ona mohutnost množiny
de facto je. Tento nedostatek je alespoň pro konečné množiny napraven větou 1 a definicí 3, které nám umožňují mohutnosti konečných
množin "měřit". V teorii množin lze definiční obor funkce c rozšířit též na nekonečné množiny, obor jejích hodnot pak samozřejmě přesáhne
množinu celých nezáporných čísel (jimž v této souvislosti říkáme konečná kardinální čísla) a je nutno zavést tzv. nekonečná kardinální čísla
pro mohutnosti nekonečných množin. Poněkud populárněji než v učebnicích "vyšší" teorie množin je o těchto otázkách pojednáno v publikaci
Bedřich Pospíšil: Nekonečno v matematice.
Offline